Lukhovitsky okurky jsou známé po celém Rusku. Jsou hlavní značkou zemědělství celého moskevského regionu. V době sklizně se náš zpravodaj vydal do okresu Lukhovitsky, aby zjistil, jaké je hlavní tajemství slavných okurek
Dostat se do Lukhovitsy je snadné: musíte jet vlakem směrem k Rjazani a jet dvě a půl hodiny. To, že jste se nespletli a jeli přesně tam, kam jste chtěli, se dá pochopit už na nádraží: téměř vždy tam v létě stojí desítky žen s kýblemi plnými okurek. Cena za kilogram – 15 – 20 rublů. Ale cena samozřejmě není to hlavní. Cena zde nikoho nepřekvapí.
“Cena je pro všechny stejná,” říká prodejce Nikolai Korneev. — Na místní zapůsobíte jedině kvalitou.
Kupci v Lukhovitsy jsou přísní – každý kdysi pěstoval a prodával hlavní rostlinné bohatství regionu. Navíc to pro většinu nebylo jejich hlavní zaměstnání – zpravidla si brali dovolenou na jeden a půl až dva letní měsíce. Zbytek času to spojili s prací: v noci kopali a brzy ráno zaseli.
— Nejednat s okurkami v Lukhovitsy je trestné! – říká šéfredaktor místních novin Igor Selkin. – Rostou samy! Okres Lukhovitsky se nachází na dolním toku řeky Oka – a dokonce i vědci potvrzují, že zde jsou nejpříznivější podmínky pro pěstování okurek. Zhruba řečeno, zasadíte je a je to. Každý den vám přinášejí jisté zisky!
V okrese Lukhovitsy existuje vlastní gradace: v Lukhovitsy okurky rostou dobře, ve vesnici Dedinovo (10 km od regionálního centra) – velmi dobře. Ale existuje několik vesnic – Goretovo, Fruktovaya, Dvu-
Glinka – ve kterém okurky rostou v pohodě. Všechny tyto vesnice se nacházejí jedna po druhé a nazývají se zde dolní toky (protože leží v nivě Oka). Říká se jim také „okurkové království“.
Až do 30. let minulého století se okurky v Lukhovitsy vůbec nepěstovaly. Dalo by se říci, že neštěstí pomohlo. Žili špatně, a tak začali obchodovat s tím, co rostlo.
-Co roste nejlépe? – říká babička Nina Mikhailovna, známá po celé Dvuglince. — Všeobecně zde vše dobře roste. Ale okurky. Každý druhý den odevzdáváme 300 kilogramů. A tak po dobu dvou měsíců! Můj dědeček – byl u zrodu, to bylo někde v 50. letech – začal prodávat okurky. Sklízí úrodu a celá společnost jede do Moskvy, na trh.
Sláva okurky Lukhovitsk spočívá pouze na soukromých majitelích. Zdejší státní statek nikdy okurky neprodukoval. Nina Mikhailovna říká:
— Státní statek může pěstovat brambory, ředkvičky a zelí. Zasadil jsem je a pak sbíral. Neděje se nic neočekávaného. A okurky musíte neustále sledovat: pokud je trochu zima, zakryjte ji fólií, pokud je na silném slunci, použijte dvojitou vrstvu fólie, aby se okurky nespálily. A pokud je horko, film může naopak všechno zničit. Obecně platí, že někdy vstanete uprostřed noci kvůli změně počasí. Pěstovat okurky na státním statku je samozřejmě těžké.
Každý návštěvník se snaží od „Nizovských“ zjistit, jaké je hlavní tajemství jejich okurek. Každý, kdo zde pěstuje okurky, má svá malá tajemství – nikdy je nikomu neprozradí.
„Na podzim bereme býky, ti rozhrabávají zem,“ říká Antonina Zubina. — V březnu vysazujeme sazenice na parapety. V dubnu začínáme sázet okurky do skleníků. A od konce května už jsou připravené! Nejnáročnější je to sestavit následně.
Každý pěstitel okurek má minimálně 60 záhonů, které obden vynesou 300 – 400 kilogramů okurek. Prodávají se ve velkém, za 15 – 20 rublů za kilogram.
“Naše sezóna trvá jeden a půl až dva měsíce,” říká Zubina. — Obecně průměrně 22 poplatků za sezónu.
Každý žije z těchto peněz po celý rok. Všichni sousedé Nizovským závidí a sami Nizovští si stěžují: podnikání už není vůbec jako dřív. Okurkový průmysl vzkvétal v 90. letech. Tehdy se objevili slavní „okurkoví králové“.
„Na začátku 90. let to bylo velmi dobré,“ vzpomíná Vladislav Panfilov. — Byl otevřený trh. Klidně byste mohli přijet do Moskvy, zaplatit si místo na potravinovém trhu a během dne by všech vašich 300 kilogramů v pohodě zmizelo. A lidé na tom vydělali jmění!
Vladislav nám dává krátkou prohlídku. Hrdě ukazuje svůj krásně zrekonstruovaný dům a auto – to vše mu přinesl obchod s okurkami.
— Moje žena a já jsme vystudovali Baumanovu školu a pracovali jsme v Lukhovitsy ve výrobě MiGů. Pracovali rok, dva – a nemohli si koupit byt. Cítili jsme, že se nemůžeme protáhnout. A pak si jako všichni koupili malou daču, přestěhovali se na vesnici a za pár let si koupili byt, auto a nový dům.
V dnešní době existují jen sladké pověsti a vzpomínky na šťastné časy.
„Potom jsme shromáždili 2-3 lidi, pronajali si náklaďák a jeli do Moskvy na celý den,“ vzpomíná Alexej Karandašov. — Jeli jsme do hlavního města s okurkami, vrátili jsme se s lednicí, s televizí. A ti, co už měli nakoupené všechny drobnosti, šetřili. V sezóně jsme kupovali vozy Lada.
Problémy s okurkou Lukhovitsk začaly asi před pěti lety. Ukázalo se, že všechny trhy byly „rozebrané“ a obyvatelé Lukhovichi nesměli obchodovat za nic.
Nyní nesmíme na moskevské trhy,“ říká Antonina Zubina. “Říkají: proč byste se měli obtěžovat jet do Moskvy, my si od vás všechno koupíme sami!” A všechno si kupují sami: každý den k nám přijíždí pár Ázerbájdžánců a smlouvají. Ale jak jim to musíme dát! Nyní jim prodáváme 15 rublů za kilogram. Ale už nechtějí brát okurky. Říká se: dej to levněji. Pokud jim dáme více peněz, nebudeme mít žádný zisk. A tak většina lidí již přestala pracovat s okurkami a brzy nezůstanou vůbec žádné! Tento obchod se stal nerentabilním!
Babičky sedí vedle domu Antoniny Petrovny a stěžují si na svůj osud. Je skoro večer. Ráno si vyzvedli úrodu, ale překupníci si zboží stále nedorazili.
“Neošetřujeme okurky žádnými chemikáliemi,” říká Lyubov Viktorovna. “Je třeba je rychle prodat: ráno je shromáždíme, večer předáme a druhý den ráno je musíme prodat.” Pokud Ázerbájdžánci nepřijdou dnes, zítra budou okurky pryč. Krávám se bude muset dát 300 kilogramů zboží.
Dnes již dorazili prodejci. Požádali mě, abych dal kilogram za 10 rublů. Místní to odmítli.
– Ale jaký to má smysl? Stejně ti dnes před večerem někdo dá deset za deset! Babičky nevědí, jak udržet ceny.
Tak se stará generace „nižších vrstev“ učí základní zákonitosti trhu. Nová generace tyto zákony ani nechce znát. Když se před 5-6 lety trh obrátil zády k obyvatelům Lukhovichi, mladí lidé to prostě přestali dělat.
„Tento obchod je samozřejmě ziskový,“ říká Antonina Zubina. “Ale upřímně řečeno, na tyhle okurky lidé umírají.” Ta práce je prostě pekelná. Dříve k tomu byl přinejmenším důvod: za pět nebo šest let si můžete zajistit slušné stáří. Teď už jen přežíváme. A takový život své dceři za žádných okolností nepřeji. Po škole je odsud všechny vyženu – ať přijdou jen v létě a beru děti na procházky do přírody. Ať dělají něco jiného.
Podle předpovědí místních obyvatel skončí okurkový byznys v Lukhovitsy za 15 – 20 let, když všichni prarodiče umřou, dělají to nyní jen setrvačností. (“Co ještě můžeme v životě dělat?”)
A pak pravděpodobně Moskva zapomene, jak chutná pravá luchovická okurka. Už však zapomínají.
— Co je to okurka Lukhovitsky? — říká Antonín Zubina. – Má takovou zvláštnost – někdy musí být zahořklý. To je známka dobré, zdravé okurky. Ale lidem se to nelíbí. Žádají, aby okurky nikdy nechutnaly hořce! Takže nás překupníci nutí vysazovat nové holandské odrůdy. Stejný hybrid. Snadno se pěstuje: je odolnější vůči chladu, předvídatelnější ve svém chování. A nikdy nezahořkne.
